Vařila Myšička polévčičku (Miška)

Nevím, co v kuchyni způsobilo větší pozdvižení, jestli postup vaření polévky, který jaktěživ neviděli nebo to, že jsem v průběhu vaření chutnala polévku přímo z vařečky.

V Mahangu zůstaly zásoby polévek v sáčku po našich milých dobrovolnících připravených v Tanzanii hladovět a následně zaskočených dostatkem dobré stravy. Přece to nepovezu domů nebo nebudu archivovat, byla moje pohnutka vedoucí k vaření. To že pobavím všechny pozorovatele byl až sekundární efekt.

Začalo to loupáním brambor, mrkve a cibule, tedy mnoho cibulí a česneku. Nakrájena na kostičky putovala zelenina do hrnce s kapkou lokálního palmáče. Hrnec zas putoval na rozpálené uhlí v kotlíku.

Já jsem vesele míchala a nové kuchařky mě nevěřícně pozorovaly a komentovaly mezi sebou každý krok.

Množství cibule v nich vyvolávalo představu přípravy masa, to bylo ještě známe. Ale když se k tomu restování přidala mrkev a brambor, začaly si mezi sebou nahlas opakovat postup - snad proto, aby si něco tak skvěle vypadajícího mohly znovu uvařit. Nebo spíš, aby pobavili také ty, co se vrátí z pole až odpoledne:-).

Po restování jsem zalila zeleninu 4 l vody, Kuchařky málem vyjekly hrůzou, když to viděly, protože stále nechápaly, co z toho bude. Když nevíte čím kořenit a po ruce je jenom sůl, sáhla jsem po zázvoru a šup s ním do hrnce. Zázvor k africké kuchyni prostě patří. Čekali jsme na první zabublání varu, vhodili jsme do toho 2 pytlíky Alnatura a koštovalo se. Já jsem srkla z vařechy  - jako doma,ne? Ale na druhé srknutí už mi málem vyrazila kuchařka vařechu z ruky a s výrazem pohoršeného úředníka úřadu krajské hygieny mi naznačila, že koštovat mohu akorát tak z vlastní ruky (vařechou nabrat polívku, kápnout do dlaně a zkusit). Kdybych zde byla prvním rokem, dobrovolnické ego horlivě připraveno školit  tlupu nevzdělaných a zanedbaných Afričanů po všech směrech, by mohlo utrpět značné ztráty :-).

Polévka byla senzační, tvrdím čistě nezaujatě. I když po měsíci a půl konzumace rýže to není tak jednoznačné. Zas na druhou stranu, chtěla jsem dokumentovat naše malé konzumenty, ale než jsem se vrátila s foťákem, bylo po srandě, teda po polévce. Nejvíce s ní zamával náš patron Josef, ale to beru jako kompliment.

Dneska jsme si poprvé rozsvítili (Miška)

Přestože celá vesnice svítí elektřinou už více než 1/4 roku, v sirotčinci tomu tak nebylo. Místní úřednici ztratili účtenku o zaplacení, takže sestra Epifanie musela na vyšších úřadech všechno vysvětlovat dokola a dokola a už to vypadalo, že naše peníze někdo projedl. Já jsem navrhovala zaplatit částku znova a mít pokoj (přece jenom to nebyla pro nás taková cifra - 2000 Kč), ale dostala jsem od sestry za uši. Prý už jsem jako ty děti, když se rozhodovaly co udělat s přebytkem peněz za prodanou kasavu jednomyslně odhlasovali úplatek pro úředníky přes elektřinu. Sestra to však výchovně zamítla, což samozřejmě podporuji, ale zato to bude trvat dlouho.
Jenže ona nakonec zvolila jinou metodu - cestou citového vydírání:-). Sbalila 3l ibiškového džusu a krabičku pražených arašídu a vydala se na Úřad. Se slovy: "To pro Vás chystali mí sirotci včera až do půlnoci při sporém světle solární lampičky. Víte, oni nemají nic jiného, co by vám mohli dát, než tento skromný plod jejich usilovné práce." Aniž by musela lhát, dala věci skvostně do pohybu. Úředník oznámil, že se jede do Mahanga a to hned teď!

Ještě před příchodem elektřiny si Petr vyrobil "brýle" prý aby lépe viděl na úkoly dělané při solárním světle. Teď už je nosit nemusí!

Když jsem to slyšela od sestry v telefonu, že dnes přijede elektrikář vše napravit, trochu jsem si zívla a pomyslela si "No, jasně." Ale světe div se, do hodiny přijel náklad káblů, skříněk, šplhacích stupaček,...a večer jsme si poprvé rozsvítili!

Příjezdem elektrikáře se vyhlásil v sirotčinci státní svátek. Původně nutná a neodvolatelná práce na poli se proměnila v hypnotizované pronásledování a pozorování elektrikáře skákajícího po sloupech. Na počest oslav rozsvícení se ihned zabila slepice, kterou jsme snědli k večeři. Ten den nechtěl jít nikdo spát, ani ti nejmenší, kteří si raději drželi víčka, než aby přišli o tu světelnou podívanou.

Jako správný běloch jsem hned pronesla veřejně připomínku, že ode dneška už nesvítíme zdarma sluneční energií, ale za peníze elektřinou. A prosila jsem děti, aby za sebou zhasínaly na záchodě i v pokojích. Všichni chápavě přitakali YES, YES, YES. Poprosila jsem Francise, aby přeložil co jsem řekla. A jak to dopadlo?¨
"Děcka, choďte na záchod obuté, protože se tam svítí. A hlavně malí, musí chodit brzo spát, protože je teď v pokojích světlo."
...MYSLÍM, ŽE SE MŮŽEME ZAČÍT TĚŠIT NA PRVNÍ ÚČTENKY :-)

Kdo se bojí, nesmí nasednout na motorku (Eliška)

Stopka naší práci nějakého úředníka nás nemůže zastavit a tak pokračujeme dál. Jen se snažíme být méně nápadní, což při naší barvě pleti jde jen ztěží J. V Mahangu (stejně jako v celé Tanzánii) se věci rychle mění a stejně tak i naše práce tady. Místo putování po našich školách pěšky nebo na kole jako v letech minulých, nasedáme na motorku a podruhé vyrážíme objet školy zapojené do našeho programu. Značně tak zvyšujeme rychlost naší práce. Bylo potřeba zkontrolovat a zaplatit za odvedenou práci. Plníme tašku miliony – ovšem ne miliony korun, ale miliony šilinků J (1 000 tanzánských šilinků je přibližně našich 12 Kč), do batohu balíme odměny do všech škol pro tři nejlepší žáky z každé třídy a vyrážíme. Motorka po cestě často „chcípá“ a my si jen vybíráme příkop, kde zřejmě šipkou přistaneme.

SŠ Jakaya – ZŠ Fulnek

Již před školou nás čeká tank na vodu, který škola podle domluvy zakoupila a dopravila. Cena byla trochu vyšší než byl předpoklad, ale podařilo se nám to doplatit z peněz od soukromého dárce. Výroba lavic z podpory Nadace Penta je v plném proudu. Studenti nás tady překvapili nacvičenou scénkou, ve které probírali špatný stav záchodků (Že by nám chtěli naznačit, kam máme směřovat pomoc v příštím roce?), a blíže těžce popsatelným pochodem „skautů“ s kamennými tvářemi. „Hluboký“ dojem, který v nás tento pochod zanechal v nás přetrvává až do večera, kdy se ho snažíme předvést sestře Epifanii J.

ZŠ Simike – ZŠ Uherský Brod

V okolí Mahanga je stále velmi sucho. Cesty lemuje místo krásně zelených rýžových polí jen suchá zem. Práce na poli má přibližně měsíc zpoždění a už nyní je místním jasné, že cena rýže značně poroste. Pro nás to znamená jedinou výhodu – v období dešťů se do naší školy v Simike většinou brodíme vodou, tentokrát se tam však dostaneme suchou nohou (čehož bychom se pro dobro místních rádi vzdali).

A škola v Simike nás pro překvapila. Práce je hotová  a výborná! Je vidět, že nový ředitel o naši spolupráci stojí a váží si jí. Jedna třída má novou podlahu, omítky a vymalování a dozdili i příčku mezi dvěma třídami, takže se nyní navzájem neruší.  A jelikož mají k dispozici i částku z minulého roku, můžou pokračovat i v opravě sousední třídy. Konečně jedna třída vypadá trochu k světu a ve zdi nejsou (kromě oken) další díry. Celá škola však působí „chatrným“ dojmem a její potřeby daleko převyšují naše možnosti.

MŠ a ZŠ Mahango – MŠ Sluníčko Ratíškovice a ZŠ Újezdec

No to se dalo čekat……samozřejmě je vše perfektně splněno podle domluvy. Rámy oken i s železnými výztužemi a dveře do druhé třídy MŠ  jsou hotové a zapravují se. V jedné místnosti je nová podlaha i omítky a začali i s omítkami vnějšími, na což si sehnali finance z jiných zdrojů. Po našem odměňování nejlepších žáků, nám žáci ze 7.ročníku přinesli pro změnu dary nám – kasavu, sladké brambory, jedno vajíčko a spoustu limetek. No není radost pohledět na ten svět J?

SŠ Utengule – Nadace Penta

Naše poslední zastávka nebo spíše nejvzdálenější bod naší cesty je Utengule. Polovina lavic je již vyrobená (5 ks i s židlemi). Ředitel nám předkládá návrh stoláře, abychom mu za každou další lavici zaplatili o 10 000 šilinků více J. Nevím, proč byl ředitel překvapen, že jsme návrh nepřijali J.

Ale v souvislosti se školou v Utengule máme výbornou zprávu – podařilo se dokončit přestup našich studentů z této škola na SŠ Jakaya, takže naši středoškoláci v prvním ročníku můžou konečně chodit do školy!

Žáci, studenti a učitelé ze škol zapojených do našeho projektu posílají VELKÉ DÍKY a pozdravy do jejich partnerských škol v České republice!!!  To, že v daleké zemi žijí lidé, kteří jim nezištně pomáhají, aniž by je znali a něco z toho měli, vzbuzuje úžas a často nedůvěru. Jsme rádi, že je můžeme ujistit, že takových lidí známe v České republice hodně. Díky Vám!!!

Srážka s lidskou blbostí ochromí (Eliška)

V návštěvách našich škol najednou dostáváme stopku. Těžko na dálku popsat, jak v místě velkých potřeb, vděčnosti za pomoc a žádosti o větší podporu narazíte na člověka, který pro naši práci vyžaduje povolení. Najednou se ocitnete v Kafkově světě a jste ochromeni. Neuposlechnutí tohoto „úředníka“ může znamenat i to, že skončíte v rukou místní úplatné policie a konce jsou nepředvídatelné… Naše rádoby vtipná věta „Čím víc pracuješ, tím víc zaplatíš.“ tak může nabýt velkých rozměrů. Bez povolení je i dobrovolná práce zakázána. Růžky vystrkují i vesničané v Mahangu, kteří nechápou naši práci, mají pocit, že jsou znevýhodněni svým  náboženstvím a mimo naši pomoc…. ale problém je spíše v nepochopení. A tak se stále vracíme k potřebnosti vzdělání, ale to je běh na dlouhou trať a lidé tady chtějí výsledky dnes.

Když jste ochromeni, stojíte najednou  před otázkou po smyslu naší práce tady. Když pak ale sedíte v sirotčinci a pozorujete naše „šmudlíky“ a vyměňujete si s nima jednoduché věty nebo jen úsměvy, víte hned, proč tu jste. Téměř na každém kroku tady se setkáte s člověkem, před jehož životním příběhem zůstanete jen bezmocně stát (HIV pozitivní dítě bez rodičů, starý osamělý nemocný člověk bez možnosti obživy, matka s několika dětma v rozpadajícím se domě…), ale i díky Vaší podpoře je tu řada příběhů konkrétních dětí, které nekončí beznadějí, ale mají budoucnost.

ZŠ Galula – partnerská škola ZŠ Dubňany

Před naší stopkou jsme dokončili práci v Galule. Třída nabyla zcela nové podoby. Podlaha je opravená, udělali nové omítky a vymalovali. Do rámů oken vsadili nová zasklená křídla. O nových oknech mám jinou představu, ale nesmíme zapomínat, kde se nacházíme – i na místní podmínky je to značně odříznutá a těžce přístupná vesnice. Třída má i nové dveře. Opravu zvládli za polovinu daru, takže můžou pokračovat s opravami v další třídě. Pro svou partnerskou školu z Dubňan si připravili dárky – žáci sami vyrobili koše, rohož, klobouk a metly na zametání, bez kterých se neobejde žádná domácnost tady. Škola v Dubňanech mi musí prominout, ale bohužel se mi to vše nepodaří přepravit do naši republiky L a některými dary tedy potěším náš sirotčinec.

ZŠ Ilenge – partnerská škola ZŠ Havířov a ZŠ Dobratice

Ve škole v Ilenge jsme nečekali žádné překvapení. Přesto nás šokovali! Práce byla samozřejmě perfektně odvedená. Stavba nové budovy školy je nachystána na zastřešení. Aby však nemuseli kupovat dřevo na krovy, pokáceli v okolí školy všechny velké stromy a připravili se tak i o příjemný stín. Velmi nás ale potěšilo, že již mají nachystané sazenice na výsadbu nových stromků. Protože poděkování jim přišlo pro nás málo, pozvali nás na dvě snídaně ke dvěma učitelkám do jejich domovů a obdarovali nás tradičním masajským oděvem – látka pošitá korálky.

VĚCI SE HÝBOU I BEZ NÁS (Míša)

Po odpočinku u jezera Malawi se vracíme zpět do Mahanga. Trošku jsem měla obavy, jestli se zde něco pohlo i bez nás, ale bylo to zbytečné – POHLO!

TRANSFER STUDENTŮ Z 1 SŠ NA 2

Francis, Violet, a Aden čekali týden a půl něž jim úřední šiml umožní přestup ze SŠ Utengule vzdálené  7 km od sirotčince na SŠ Jakaya vzdálenou 4 km. Tato formalita by mohla být v jiném světě než tomto skutečně jen formalitou, ale tady jsme v Africe. I kdyby to bylo celé opodstatněné, nic to nemění na tom, že to bylo otravné.  Díky pevným nervům sestry Epifanie se to však povedlo. Pozn.: Nemyslete si, že Francis, Violet a Aden čekali jen tak s rukama v klíně. Hbitě zastupovali právě odchozí kuchařku Marthu a vařili pro 20 svých „sourozenců“ v Centru,

 

Foto: Francis

ELIEZA KOPE JAKO BAGR

Pokud bych měla označit jen jednu věc, která mi tu dělá největší radost, byl by to tento nezlomný kopáč. Člověk má totiž občas tendenci nad jinou mentalitou lámat hůl, ale tento kluk nás ohromil všechny. Během našeho týdenního odpočinku téměř zdvojnásobil počet vykopaných děr, už jich má 13!

 

ROZĚHLA SE OPĚT STAVBA

Už by sice mělo být dávno hotovo, ale lidskému faktoru neporučíš, a to ani v „civilizovaném“ světě. Někteří dělníci se neosvědčili, jiní se osvědčili, ale střídají práci na naší stavbě s prací na vlastním domě. Nicméně teď jsou tady a už týden makají na našem. Omítáme sociálky.

ZNOVUNALEZENÍ KUCHAŘKY

Opět zásluhou sestry Epifanie máme po 14 dnech novou kuchařku, vlastně hned dvě. Violet a hoši nastoupili do školy, takže to přišlo v pravý čas. Jedna kuchařka je zdálky a jmenuje se Fausta. Ta druhá je Albertina. Upřímně řečeno, jak si v Tanzánii pletou R a L, má sama trošku problém vyslovit své jméno. Kuchařky budou nejen vařit, ale také se starat o zahradu a drobné zvířectvo. Doufáme, že se osvědčí stejně jako Martha. Držte nám palce neboť je to ULTRADŘINA – vařit na otevřeném ohni v 35 °C vedrech v poledne a večer 7 dní v týdnu pro 25 lidí za asi 1500 Kč měsíčně (což je i zde podprůměrná mzda) chce to opravdu dobré srdce.