čtvrtek 9. února 2017

Vařila Myšička polévčičku (Miška)

Nevím, co v kuchyni způsobilo větší pozdvižení, jestli postup vaření polévky, který jaktěživ neviděli nebo to, že jsem v průběhu vaření chutnala polévku přímo z vařečky.

V Mahangu zůstaly zásoby polévek v sáčku po našich milých dobrovolnících připravených v Tanzanii hladovět a následně zaskočených dostatkem dobré stravy. Přece to nepovezu domů nebo nebudu archivovat, byla moje pohnutka vedoucí k vaření. To že pobavím všechny pozorovatele byl až sekundární efekt.

Začalo to loupáním brambor, mrkve a cibule, tedy mnoho cibulí a česneku. Nakrájena na kostičky putovala zelenina do hrnce s kapkou lokálního palmáče. Hrnec zas putoval na rozpálené uhlí v kotlíku.

Já jsem vesele míchala a nové kuchařky mě nevěřícně pozorovaly a komentovaly mezi sebou každý krok.



Množství cibule v nich vyvolávalo představu přípravy masa, to bylo ještě známe. Ale když se k tomu restování přidala mrkev a brambor, začaly si mezi sebou nahlas opakovat postup - snad proto, aby si něco tak skvěle vypadajícího mohly znovu uvařit. Nebo spíš, aby pobavili také ty, co se vrátí z pole až odpoledne:-).

Po restování jsem zalila zeleninu 4 l vody, Kuchařky málem vyjekly hrůzou, když to viděly, protože stále nechápaly, co z toho bude. Když nevíte čím kořenit a po ruce je jenom sůl, sáhla jsem po zázvoru a šup s ním do hrnce. Zázvor k africké kuchyni prostě patří. Čekali jsme na první zabublání varu, vhodili jsme do toho 2 pytlíky Alnatura a koštovalo se. Já jsem srkla z vařechy  - jako doma,ne? Ale na druhé srknutí už mi málem vyrazila kuchařka vařechu z ruky a s výrazem pohoršeného úředníka úřadu krajské hygieny mi naznačila, že koštovat mohu akorát tak z vlastní ruky (vařechou nabrat polívku, kápnout do dlaně a zkusit). Kdybych zde byla prvním rokem, dobrovolnické ego horlivě připraveno školit  tlupu nevzdělaných a zanedbaných Afričanů po všech směrech, by mohlo utrpět značné ztráty :-).



Polévka byla senzační, tvrdím čistě nezaujatě. I když po měsíci a půl konzumace rýže to není tak jednoznačné. Zas na druhou stranu, chtěla jsem dokumentovat naše malé konzumenty, ale než jsem se vrátila s foťákem, bylo po srandě, teda po polévce. Nejvíce s ní zamával náš patron Josef, ale to beru jako kompliment.


Žádné komentáře:

Okomentovat