Sherehe ya Yesu Kristu (Mikoláš)

Sedím u stolu v sirotčinci ve společenské místnosti,  která slouží zároveň jako jídelna, taneční parket, umývárna nádobí, útulek pro čerstvě vylíhlou drůbež a úkryt před sluncem. Koukám z okna ven na vyprahlou savanu, tu a tam pár keřů, ale hlavně prach. Včera zapršelo. Teda byl to pořádnej liják, takovej ten, po kterém se pročistí vzduch a do té doby nesmělá tráva začne růst doslova před očima. Venku je tak třicet ve stínu, a to ještě není ani poledne. Miluju tohle počasí a taky to, že když tu v poledne vylezete na slunce, nemáte žádnej stín a to ani na duši.

Vedle v kuchyni chystají holky a sestra Epifanie - živoucí důkaz toho, že svatí se nenachází pouze v nebi, ale můžete je potkat při troše štěstí i na zemi - oběd. Bude zase rýže, tak jako každý den. Je tu moc dobrá, o tom žádná…k tomu fazole nebo hrách, nebo oboje. V kombinaci s cibulí a syrovým zelím to ze mě za pár dní činí celkem společenského outsidera. Ještěže i venku vanou celkem silné větry…

Děti běhají venku naboso. Včera jsem to taky zkusil a je to fajn, horší bylo dostat to dolů z chodidel, ale povedlo se. Na mytí postačí malý kyblíček na bábovičky a při troše cviku se celkem zdatně umyjete, ale nic se nesmí přehánět, voda je tu kakaová a je jí málo. Z venku se ozývá šílenej křik. Jdu se podívat co se děje. Dobrý, děti odháněli nějakýho dravce, kterej se snažil ulovit slepici…

Po obědě pojedeme do města na pivo. Normálně zavoláte kluky na motorkách a oni vás za pár korun vezmou. Cesty jsou tu hliněný, prašný, plný kamenů a děr a občas potkáte v protisměru místního kutila, vezoucího  na motorce nadměrný náklad, například třímetrové tyče pěkně napříč, takže vyhýbání se je do poslední chvíle hodně adrenalinová záležitost, musíte se pořádně držet toho před váma a ten se zase pořádně drží toho před ním a tak dál.. 

Město se skládá z hliněných chýší, které mají buď slaměné nebo plechové střechy. Aha, tohle jsou obchody a tady trh. Kreativitě se sice meze nekladou, ale když to tady vidím, dochází mi, jak je ta moje omezená. Koupíte tu vlastně všechno, co potřebujete, protože tady toho moc nepotřebujete. Jenom hadičku od tekoucího umyvadla jsem nesehnal, a to jsem se opravdu snažil. Asi mi nerozuměli a měli ze mě strach, když jsem jim tou prasklou mával před očima.

 

Připadám si tu trochu směšně, trochu ztraceně, zároveň svobodně a šťastně, všechno je tu naopak, nebo vlastně já jsem asi naopak od všeho, co tu je. Ale zároveň někde uvnitř cítím, že i tady jsem doma, že bych tu mohl žít, zvykl bych si rychle. Odpočívám, pozoruju, trochu kreslím, trochu pomáhám s tím, co je třeba, snažím se nevytvořit si citovou vazbu k dětem, ale moc to nejde, loučení bude těžký, vzpomínky na celej život…

Děkuju Afriko, děkuju Tanzanie, děkuju Míšo, Tome a Michale za všechno co děláte pro Bez mámy. Děkuju děcka, hodně jsem se naučil.

Venku se pase stádo krav. Nechápu, že jim není vedro.. Snad neožerou ten malej stromek, co jsem tu po celodenním kopání zasadil. A bacha ať holkám neshodí prádlo, který před chvílí pracně vypraly. Bude oběd, tak ještě pomodlit:

„kwa jina la baba na mwana na la roho mtakatifu, Amina“  (překlad pro ty z vás, co neumí svahilsky : „ve jménu otce, syna i ducha svatého, Amen“)