Cesta do Tanzánie se může podobat výstupu na nejvyšší horu
Tanzánie (jméno hory určitě znáte, protože je to nejvyšší hora Afriky). Nuže
cesta začíná překážkou, po jejíž zdolání dostanete odměnu a následuje překážka
nová. A hlavně se musíte připravit, že vše bude jinak, než jste si naplánovali.
Takže cesta začíná na letišti ve Vídni, kde mi oznámí, že
moje letadlo neletí, respektive letí až za několik hodin a tedy při přestupu
v Istambulu nestihnu přípojný let, neb v Evropě sněží a mrzne a
v samotném Istabulu napadlo 40 cm sněhu… Letiště v Istambulu se tak
stalo jednou velkou noclehárnou, protože letadla nelétají nebo létají
s velkým zpožděním. Pak se mi ale po zběsilém běhu podaří dostat poslední
volné místo v letadle, které mělo odletět již před nějakou tou hodinou.
Dříve jsem podobným scénám z filmů jen těžko věřila. Sladký pocit z
vítězství při vystoupení z letadla v Daru v Tanzánii ovšem zkazí
hodiny vypisování formulářů o ztracených zavazadlech, protože téměř nikomu
zavazadla nedorazila. Tím se tedy mění plán rychlého přesunu dále do Mahanga ,
ale odměnou při čekání na zavazadla je sladký spánek po dvou probdělých nocích.
Další den zavazadla dorazily, ale při následném celodenním přejezdu se pokazí
autobus, takže cesta se natahuje na neuvěřitelných 16 hodin, ale u autobusu již
čeká náš patron ze sirotčince Josef a naloží mě i s celým mým nákladem na
motorku …. a na konci té cesty v Mahangu čeká otevřená náruč a bujaré
přivítání našich sirotků J.
Další „jobovky“ mi Míša sděluje až v hovoru po půlnoci. Není lehké vést
tento projekt z dalekých Čech ale ani zblízka.
Další den nás čekal čtyřboj (viz následující příspěvek). Po
jeho zdolání a předchozí cestě jsem vypadala asi velmi dobře, neb mě všichni
přesvědčovali, jak moc jsem unavená a že si mám odpočinout. Dokonce nám další
den donesli snídani ze sirotčince na misii téměř až k posteli zatímco
ostatní již byli hodiny na poli.
Žádné komentáře:
Okomentovat