Nejsme žádné bělošky na dovolené,
ale dobrovolnice na odpočinku, proto všechno co jsme cestou i pobytem
podstoupily, bylo téměř ve všem po způsobu místních lidí. Doprava dala dala a
přecpaným transitem, kde na místě pro tři sedí lidé čtyři a na místě pro čtyři
sedí pět. Spánek v rezortu, který už zdaleka neslouží pouze zahraničním
turistům, ale i unaveným a přepracovaným lidem z města.
Stravování na
ulici…což zní hrozně, ale ve skutečnosti jsou tím myšleny místní „restaurace“, nebo věrohodněji řečeno místa
s uhelnými kotlíky, hromadou hrnců a 3 místy k sezení. Dalo by se
zaplatit jídlo v rezortu, ale proč platit za stejné jídlo více peněz?
Místo 100 Kč v hotelu jsme na ulici zaplatily 20 Kč za hromadu rýže a mističku
fazolí a zelené cosi…. a chutnalo nám.
Večeřely jsme v duchu hesla: „Tak
dneska máme zeleninu se zeleninkou“, koupily si talíř a tři lžíce (protože
koupit tři bylo výhodnější než koupit dvě) a spoustu různé zeleniny a také jsme
měly zásobu avokád a banánu, kterou jsme dostaly v partnerské škole
Ilenge. Už méně po vzoru místních jsme si k tomu zakoupily pivo safari a
hodovali na pláži, dokud nás odtamtud nevyhnalo strašlivé burácení, hromy a
blesky.
Lenošení na pláži byla krásná
představa, ale už po prvním dni jsme zjistily, že takový odpočinek, může
člověka pěkně unavit, obzvláště v tomto parnu. Také v souvislosti
s popáleninami prvního stupně, které jsme utržily nehorázným podceněním
tropického slunce a přeceněním opalovacího krému 30 UVF, jsme začaly
vyhledávat aktivní způsob relaxace.
Příjezdová cesta na Matemu se proměnila k nepoznání, zřejmě se očekává příliv turistů nebo snad i nových obyvatel. Například si zde postavil palác i jeden z místních politiků, současně v důchodu.
Hrnčířská vesnice – Ikombe
Průvodcovské nabídky se jen
hrnou, ale my jsme využily služeb místního rybáře Eliase, se kterým jsme si
jeho lámanou Angličtinou a naši lámanou Svahilštinou nakonec také docela slušně
pokecali. Pronajal si loďku, protože sám má jen malou kocábku a plulo se. Tedy
my jsme pouze pluly, ale on pádloval. Za hodinu jsme byli na místě v Ikombe,
kde doposud nevede žádná suchozemská cesta, pouze úzká pěšina po horách, ale i
po kamenité pláži.
Ikombe se podobá Matemě před 8 lety. Domky jsou zde ještě
typické bambusové, oplácané hlínou.
Většinu lidí zde živí hrnčířské umění - od
obrovských nádob na skladování pitné vody, po hliněné hrnce určené
k vaření na ohni, známé to věci po celé Tanzánii. Všechno je absolutně
ruční, absolutně přírodní. A co je vskutku neuvěřitelné, že nepálí nádoby
v žádné peci ale prakticky na otevřeném ohni vzniklém kombinací pálení
dřeva a slámy a palmových listů.
"Hrnčířský kruh" zde představuje hliněný talíř otáčený rukou :-).
Jednu z těchto obrovských nádob máme také v Mahangu na skladování pitné vody, velmi užitečná věc!
Žádné komentáře:
Okomentovat